Po 8 letech na kole 80 Km
Datel
Honza už naši cestu na soutok Moravy a Dyje popsal ze svého pohledu a já si myslím, že by to mohlo být zajímavé i z pohledu někoho, kdo neseděl na kole 8 let – tedy z mého. Naposled jsme totiž jeli z Hodonína přes váté písky do Otrokovic v létě 2012 a od té doby jsem na kole neseděl. Nějak jsem se nedostal v tom zmatku kolem stavby domu, vztahů a všeho možného k tomu, abych si kolo koupil a nemám jej doteď. Tím, že bydlím ve Středních Čechách a kamarádi zase na Moravě, tak ani není moc příležitostí spolu někam vyrazit a tím pádem mě nic nenutí mít kolo vlastní.
Myšlenka jet na kolo přišla shodou okolností od Lukáše cca 14 dní před tím, než jsme jeli na Moravu. Souhlasil jsem a trasa mi byla jedno, byl jsem rád, že někam vypadnu a kolo po takové době mi přišlo lákavé. Kluci vymysleli trasu vlakem do Hodonína a pak na kolech na soutok Moravy a Dyje a na vlak do Břeclavy. Celkově to mělo být 60 km. Na Moravu k Lukášovi jsme přijeli den před našim výletem. Počasí bylo hezké a protože jsem měl jet na úplně cizím kole, tak jsme si udělali malou 10 km projížďku, abych si kolo vyzkoušel. Bylo to kolo po Lukášovi, který měří 183 cm, moje výška 169 neodpovídá výšce kola, takže jsem měl sedlovku zcela dole a byl jsem poněkud na kole natažený. Po 10 km mě sice nebolely nohy, ale docela zadek. ale jo to dám, říkal jsem si v duchu, ale obavy jsem přeci jen nějaké měl, protože jsem jednak o 8 let starší než před 8 lety a o 20 kilo těžší a bez jakékoliv fyzické průpravy – tedy totálně z formy…
Jedeme za každého počasí
Předpověď počasí nám ale nepřála a na sobotu byl hlášen po celý den trvalý déšť. Volali jsem Honzovi a domluvili jsme se, že jedeme za každého počasí. Budík byl stanoven na 6 ráno. Už kolem jedné ranní mě probudil silný déšť, který se zdál být docela vytrvalý. Optimisticky jsem si myslel, že se to do rána vyprší. V 5:40 mě Lukáš tahá z postele, že volal Honza jestli fakt jedem i za toho deště a vedl mě k monitoru aby mi ukázal, že nemůžeme celý den čekat nic jiného než déšť. Zalepenýma očima bez kontaktních čoček jsem toho i na 32 palcovém monitoru neviděl mnoho, spíš jsem jen vnímal neutuchající bubnování dešťových kapek do okapu a crčení proudů vody.
V tu chvíli jsme měl děsnou chuť to zabalit, vykašlat se na to v takovém počasí, říct že pojedeme spíše autem domů, ať jsme doma dříve než v neděli. Ale neudělal jsem to, nechtěl jsem být za sraba a nechtěl jsem přijít o ten zážitek jet zase s klukama na kolo po takové době.
Oblékl jsem si domácí tepláky (nemám žádné speciální oblečení, když na kole nejezdím) a boty v kterých chodím do práce – krásné tenisky Nike, které mají na vrchu tu parádní sítovinku která před vodou opravdu neochrání. Na triko mikinu, na mikinu bundu – svého času už promokavou. Lukáš si dal pod zadek igelitovou tašku, aby jej neměl mokrý, já jsem hrdinsky odmítl.
A jedeme – zahřívačka do Staráku na vlak
A vyrážíme. Lukáš první, já v těsném závěsu, což se s ohledem na stříkající vodu z jeho kola neukázalo jako rozumné rozhodnutí.. Déšť nás chladí a po 2 minutách mám mokrou prdel a také stehna ze zadní strany. V botách cítím jen drobnou vlhkost. trochu spěcháme, abychom stihli vlak, takže Lukáš nasadil svižné tempo, které mi přivodilo po 5 kilometrech pálení v nohou. Do Starého města jsme dorazili na nádraží včas, já zcela mokrý, prdel mokrou a špinavou. A také jsem byl vyčerpaný. Bez dechu, bez chuti a s obavou co bude dál, až prostě nebudu moct už šlapat. A to cesta měla teprve začít. Ve vlaku už čekal Honza, který měl stejně jako Lukáš jen kraťasy. Po cestě jsem vzpomínal na svého favorita, který byl vybaven blatníky ve předu i vzadu. Nějak nechápu, proč blatníky už nejsou v módě, je to praktické. Neuchrání vás to sice přes stříkanci z boku od aut, ale zadek zůstává relativně v suchu.
První zastávka – Kaufland
S Lukášem jsem opravdu neměli nic připraveno a bylo jasné, že musíme první do Kauflandu, kde jsme nakoupili zásoby potravin. Napadlo nás koupit si pláštěnky, takže jsem počkali na to, až v 9 otevřou v Hervis sportu. S Honzou jsme si koupili jen obyčejnou jednorázovou – taková ta klasická igelitka – ale člověk si ji mohl dát pod zadek. A už opravdu vyjíždíme. Po několika zmatcích často měníme směr jízdy, ale nakonec se dostáváme mimo město na takovou pěknou cestičku kolem Moravy. Cesta nebyla zpevněná, jen dvě vyjeté cestičky a uprostřed tráva. Kluci v tomto terénu jeli okolo pro ně pohodových 15 km/hod a já začal ztrácet dech. Místy byly dost velké louže, které jsem musel projet. V tu chvíli se půlka louže přesunula do mé boty. S jednou botou plnou vody jsem se rozhodl vyhnout louži a přejel jsem do vedlejšího pruhu. Přes vysokou trávu plnou vody, která se při přejíždění neváhala vyhrnout do mé druhé boty. Obě byly najednou pod vodou.
Abych jen nepsal negativa, bylo tam nádherně. Klid, dešťové kapky otírající se o listy blízkých stromů působily uklidňujícím dojmem. Nikde nikdo. V dálce se rýsovala silueta nějakého velkého mostu. Zastavili jsme, abychom si most vyfotili. Do té doby jsem nevěděl, že komáři lítají také za deště. Jen jsme zastavili hned jich u nás několik bylo a sedali na místa, kde prosvítala naše holá kůže. Zastávka z tohoto důvodu nebyla dlouhá, napít se a jedeme dál. Za jízdy nás komáři „necítili“ tak jsme byli trochu chránění.
Jak jsem píchl
Kluci jeli skoro celou dobu přede mnou, mě neuvěřitelně bolely nohy a upřímně se ani nedivím, po 8 letech na kole bych nic jiného nečekal. Naše trasa byla jen samá rovinka a tak by se slušelo mít vepředu velké kolečko, jenže z nějakého důvodu se mi nedařilo přehodit, a tak jsem šlapal o to intenzivněji, abych klukům trochu stačil. Když se mi přehodit nakonec povedlo, zrychlil jsem a dotáhl jsem náskok (za cenu vyšší bolesti v nohou – myslel jsem že už to dál prostě nepůjde) jenže oni, když mě viděli že se jich docela držím, tak se rozhodli vyzkoušet, kolik ty jejich kola po rovince dají a byly pryč. Mě to nevadilo, jel jsem svým tempem, ale začalo mi něco na kole pravidelně cvakat. Myslel jsem, že to je tou přehazovačkou a tak jsem přehodil zpět na menší kolo, ale cvakání zůstalo. Zastavil jsem, sesedl z kola a jal se hledat příčinu potíží – myslel jsem, že někde bude nějaký kamínek ve vzorku nebo větvička či tak. Nenašel jsem nic, jen zadní kolo bylo trochu měkčí. Nasedl jsem a ujel za stálého cvakání několik metrů než jsem znova sesedl. Po opětovném vyzkoušení zadní pneumatiky jsem zjistil, že jsem píchl. Kolo jsem tedy vedl jen vedle sebe a došel jsem kluky, kteří zatím zastavili u památníků, aby zjistili pro koho byl postaven.
Naštěstí měl Honza lepící sadu. Zjistilo se, že příčinou byl rezavý hřebík, který duši propíchl rovnou na dvou místech. To druhé místo jsme ale zjistili až po zalepení prvního a testovacím nafoukání. Honza zručně zalepil i druhou díru a jelo se dál. Najeli jsme na panelovku, kde byly fakt velké louže, naštěstí jsem přes ně jel pomalu, abych nenabral do bot další vodu i když už to asi bylo jedno, protože jsem byl stejné mokrý skrz.
Po obědě se nikomu nechce
Stavili jsme se v Lanžhotě na oběd. Honza si dal smažák – docela těžké jídlo na další cestu asi cca 35 km a Lukáš koleno – také ne zcela lehké jídlo. Můj těstovinový salát byl lehčí a snědl jsem jen půlku. Po obědě se Lukáš nechal slyšet, že ho fakt dost bolí zadek od sedátka. Tempo zvolnilo. Přestalo pršet, ale pro jistotu jsme si pláštěnky nechali na sobě. Zastavili jsme v lužním lese, kde Lukáš uviděl lišku, která se motala okolo zdechliny srnce. Sotva jsme slezli z kola, hejna komárů nás začala přímo žrát, takže jsme opět nuceně nasedli a jeli dál k soutoku. Tempo zvolnilo a mě přestaly bolet nohy – nevím jak je to možné. Možná si moje nohy vzpomněly, že kdysi jezdívaly na kole hodně. Nevím, ale prostě bolel mě jen zadek od sedla, jinak dobrý.
Opět sami jsme jeli dál a najednou začalo svítit slunce. Odhodili jsme pláštěnky a těšili se ze slunička a prázdných tratí. K soutoku jsme dojeli po dřevěné lávce. Zastavili jsme tam ovšem jen na pár sekund. Kluci, protože měli kraťasy, měli úplně obsypané nohy komáry, já na tom byl přes tepláky trochu lépe, ale štípance přes díry v přílbě byly také dost nepříjemné. A samozřejmě na rukou ze všech stran. Komáři nám lezly do nosu, očí, uší. To se prostě nedalo. S Lukášem jsme zbaběle vzali nohy na ramena a volnou jízdou čekali na Honzu, který si cestou zpět vytáhl kameru a aby ji nevytahoval jen tak zbytečně spadl, aby si mohl pád natočit (tvrdí že mu to podjelo :-)) Pak jsme vyjeli z lesů na krásné planiny, kde Honza dostal průjem ze smažáku. Nebylo moudré si dávat tak těžké jídlo, které se snadno může zvrtnout v něco tak nepříjemného jako je potřeba konaná ve volné přírodě za účasti hejna komárů. Naštěstí zde již bylo komárů jen pár, takže čekání na Honzu jsme strávili sice za chůze (téměř jsem přes svalovou bolest nemohl chodit, zajímavé, že mě bolely jen při chůzi, na kole ne) a pojídání zbytků zásob nakoupených ráno.
Díky tomu, že cyklotrasy zely prázdnotou mohli jsme pozorovat blízko nás hejna čápů – bílých i černých – lítali nám nad hlavou a já žasl nám takovým velkým hejnem. Vždy jsem viděl třeba jen jednoho, dva tři či pět, ale nikdy ne taková hejna, kde jich mohlo být snad okolo padesáti. Dál po cestě jsem viděl Žluvu a Luňáka, což bych ani nevěděl – nepoznal bych je, kdybych chvíli před tím nestudoval naučnou tabuli (v rámci možností velmi v rychlosti skrz komáry)
Když jsme pak dojeli na lovecký zámeček Pohansko, musel jsem Honzovi oplatit záplatu na kolo a poskytl mu záplatu na žaludek v podobě Imodium Rapid, takže se mu pak ulevilo.
Jeli jsme dál a viděli stádo daňků s asi 4 statnými jeleny. Byla to hezká podívaná. Ani nevím jak jsem se dostal s Honzou do čela a Lukáše jsme nechali vzadu. Nohy mě nebolely, jen ten zadek, ale Lukáš přímo bolestí úpěl. U Břeclavi jsme začali potkávat místní cyklisty, kteří si po skoro celodenním dešti vyjeli na podvečerní projížďku. Nakonec jsme dorazili až na nádraží a počkali na vlak. Stejně jsme pak museli ještě kousek na kole, což bylo pro Lukáše skoro nepředstavitelné. Nakonec jsme ujeli 80 km a já byl rád, že jsem po 8 letech za takového počasí vůbec takovou vzdálenost ujel. Byl jsem sice vyčerpaný ale spokojený. Příště zase 🙂
POST YOUR COMMENTS