Cestování Seriály Thajsko Uncategorized Výlety
Thajsko – díl třetí – Bangkok – Mahanakhon Tower, Lumphini park a WAT Traimit
Datel
Je pravda, že jsem si dal od psaní zážitků dovolené z Thajska trochu pauzu. Bylo venku docela hezky, tak se mi moc nechtělo psát. Ale zrovna dnes je venku zataženo, fouká takže ven se nechystám a mohu vzpomínat, jak to bylo.
Jdeme na Mahanakhon Tower
Už předem jsem měli zaplacenu (cca 850 Kč na osobu v ceně s nealko drinkem) návštěvu nejvyšší budovy Thajska Mahanakhon Tower s výškou 319 metrů. Doma, než jsme odjeli, jsem samozřejmě vyhledal cesta, jak se tam dostat a zjistil jsem, že kousek vedle je jeden ze dvou velkých parku v Bangkoku a že blízko je Čínská čtvrt, takže výlet na celý den byl jasný.
Jeli jsme City line na stanici Makasan Station, odsud přestup na metro – Blue line a následně do stanice Si lom, která je hned sousední stanicí s Lumphini park. Ač nejvyšší budova, tak jsme ji trochu hledali. U vchodu nás přivítal personál. Proskenoval vstupenky a poslal nás k výtahu. Tam už byl další člověk ovládající výtah. Ten sám o sobě je vevnitř zajímavý, protože během jízdy nahoru do 77 patra se spouští projekce. Zřejmě proto, že výtah jede rychlostí 480 metrů za minutu, tak aby někomu nebylo zle. Ale nemusíte se bát, svezení je to opravdu skvělé a už samotná jízda výtahem je vlastně malým zážitkem.
Hlavním důvodem, proč jsme šli vlastně na tuto budovu je vysutá prosklená vyhlídka na které se lze procházet, bohužel bez možnosti si tam brát jakékoliv věci (kameru, foťák, mobil atd asi z důvodu možného pádu na sklo a narušení struktury). Před vstupem na střechu vyfasujete návleky a před vstupem na skleněnou plochu je použijete. Může se stát, že je tam v jednu dobu více lidí a obsluha vám pro danou chvíli zakáže vstup. Stačí ale jen chvíli počkat, než se někdo vrátí. (nebo než to spadne :-))
Ten pocit, kdy se procházíte po skle a pod vámi 300 metrů ničeho je skvělý. Moc se mi to líbilo. Žena měla trochu strach a jen přeběhla z jedné strany na druhou a už vůbec se nedívala pod sebe. Pak si tedy sedla a nechala se vyfotit, ale pod sebe se ani jednou nedívala :-). To já naopak obdivoval prostor pod sebou. Skrz sklo jsem viděl další budovy pod sebou. Celý výhled ze střechy je moc nádherný, dokonce jsme viděli náš hotel, který je jen o něco málo nižší než právě Mahanakhon tower. Byl tam krásný výhled i na řeku Čao Phraja, vidět bylo mnoho chrámů a celý Bangkok byl jako na dlani i když tedy není možné dohlédnout na jeho konec.
Na střeše hraje příjemná hudba a jen posedět si tam chvíli je příjemnou záležitostí. Poté jsme sešli do nižšího, myslím 77 nebo 78 patra, kde jsme měli zaplaceno občerstvení. Kája si vzala ledovou kávu (byla moc dobrá) a já si vzal Coca colu. Poté jsme sjeli opět s obsluhou výtahem dolů.
Mandarinková šťáva v pouličním stánku
Vydali jsme se do Lumphini parku. Po cestě jsme narazili na dvě zajímavosti. Jednak na stánek, kde pán lisoval mandarinky. Měl vedle sebe snad 3 velké pytle slupek. Jedna lahvička – odhadem 250 ml vyšla na 30 BTH, takže skoro zadarmo. Chuť byla nepopsatelná. Šlo o takové ty velmi sladké mandarinky a já byl v sedmém nebi. Další zastávkou byl další pouliční stánek (jak jinak), kde prodávali mango na plátky s omáčkou.
Mango bylo nakrájeno na tenké plátky a bylo zelené. Z počátku jsme si mysleli že nás podvedli s tím, že nám dali nezralé mango. Nicméně později jsme zjistili že zelené nezralé mango je prostě v pořádku. Omáčka byla z malých krevetek a byla trochu pikantní. V kombinaci s tím zeleným mangem (bylo trochu kyselé) šlo o skvělou kombinaci. Celý sáček manga s omáčkou vyšel také na 30 BTH, takže na cca 25 Kč. Cestou k parku jsme minuli několik kancelářských budov a už jsme viděli v dálce park. Pak velká křižovatka a jsme tam.
Lumphini park – varany jsme neviděli
V Lumphini parku žijí volně varani, což jsme viděli na několika videích. Buď jsme byli ve špatné části nebo jsme jen neměli štěstí, ale žádného jsme nepotkali, k mé smůle. Když vstoupíte do parku dýchne na vás najednou takový klid a pohodová atmosféra. Ne že by nebyl slyšet ruch města, ten samozřejmě neutichne, ale jakoby se utlumí. Je to zvláštní pocit, jakási oáza klidu. Prošli jsme část parku s jezírkem, kde půjčovali lodičky ve tvaru labutí. Hodina půjčovného vyšlo snad na 30 BTH, ale protože jsme si chtěli projít park, tak jsme si loďku nepůjčili.
Zaujal nás velký počet krkavců, které bych teda v teplých oblastech nečekal. Nejsem teda žádný znalec, ale fakt mě to překvapilo. Našli jsme tam také jeden svatostánek (viz foto výše), hezkou fontánu na jezeře a pak už byl čas popojít zase o kousek dál.
Jízda tuk tukem, aneb zde poznáte, co je to být účastníkem provozu
Protože do China town bychom museli někam na metro a protože jsme ještě za dva dny v Thajsku nejeli Tuk tukem rozhodli jsme se to změnit. Vybavený informacemi z videí na YouTube jsem si správně zjistil cenu předem. Taxikář chtěl 400 BTH za cestu do čtvrti China town. Zapomněl jsem smlouvat, nějak jsem se tak hrozně těšil na jízdu a už byl uchozený že jsem na tuto první nabídku hned kývnul. Určitě by se ale dalo něco usmlouvat. Nasedli jsme a jelo se.
Sedíte poměrně nízko, možná stejně jako byste jeli na kole. Provoz v Bangkoku je fakt zajímavý, nevím, zda jsem o něm už psal. Pokud ne, tak mohu říct, že z oficiálních 4 pruhů je někdy 6 a někdy 8, záleží na tom, kolik se mezi auty v hustém provozu proplétá motorek, a také na tom, zda je někde křižovatka. Tuk tukář drandil docela rychle. Míjeli jsme auta těsně kolem nás doslova na dosah ruky. Jednou jsem z Tuk tuku natáhl ruku s kamerou a málem jsem sejmul motorkáře, který nás mijel v opravdu těsné blízkosti.
Brzy jsme se však dostali do zácpy. Nebyla dlouhá a trvala jen chvíli. Další jízda byla ve stejném stylu. Vymetání zatáček, auta všude okolo nás, svět se jen míhal. Jedna věc mě překvapila. Myslel jsem si, že omdlím z výparů z aut, když sedíte v tak hustém provozu ve volném prostoru. Paradoxně jsem necítil nic. Nevím, zda je celý Bangkok výpary tak zamořený, že to prostě pak cítit nejde, ale opravdu jsem čekal, že se udusím a ono se nic nekonalo. Manželka také byla z tohoto faktu překvapena.
Dojeli jsme na místo. Dávám řidiči 1000 BTH a on že je to problém a že nemá na vrácení a má jen 200 BTH, zda to není problém. Hmm takže nejspíše finta na cizince hmm pěkný. Mohl jsem mu říct, až počká, jít někam rozměnit a pak mu dát přesně 400 BTH. Ale zážitek z cesty tuk tukem byl tak silný, že jsem mu řekl, že co teda naděláme vzal jsem 200 BTH a nechal jej odjet. Takže z toho plyne ponaučení mít přesně, aby vás tímto stylem nemohl obrat, nebo si peníze nechat rozměnit (později se nám podobná situace stala i na Koh Samui a sám taxikář mě poslal peníze rozměnit s tím že nemá na vrácení .).
China town vypadá přesně tak, jak si China town člověk představí. Všude čínské nápisy, lampiony, pouliční prodejci jídel, která jinde v Bangkoku asi nekoupíte a všude okolo více míst, kde to nevábně smrdí nebo je to na první pohled špinavý. Také prodejny se zlatem a to náramky, řetízky nebo i investičními slitky byly na každém rohu. A kupodivu plné zákazníků, kteří kupovali zlato jako u nás v Albertu lidé kupují housky. Ano, opravdu nepřeháním, neviděli jsme jeden prázdný krám se zlatem. Zda zrovna klesla cena zlata přesně nevím (myslím si že ne, protože jde dlouhodobě nahoru, byť na můj vkus strašně pomalu).
Z pouličních stánků jsme si vybrali jeden, který nabízel Durian. Slavné smradlavé ovoce. Rozhodli jsme se jej vyzkoušet. Hmm zajímavé. Kája tvrdí, že to smrdí jako zapařený ananas. Ten jsem ale nikdy necítil tak nevím. Chuť byla zajímavá. sladká, masitá a suchá. Nicméně jo, bylo to fakt dobrý. To jedno balení obsahovalo okolo 5 kousků a stálo 60 BTH. Jinak v celém Thajsku je k dostání i sušený Durian a to od malých pytlíků po velké pytle, ale ten jsme nezkoušeli, proč když jsme mohli mít čerstvý.
Další jídlo (ne fakt jsme se tam nejeli jen najíst, ale člověk chce ochutnat místní speciality) bylo něco, co jsem nedokázal do dneška identifikovat. Něco jako v těstíčku obalený smažený tousťák s pikantní sladko kyselou chili omáčkou. Chutnalo mi. Bylo to trochu mastnější ale nevadí.
Prošli jsme si jednu uličku s trhem a obdivovali vše, co nabízela. Neměli jsme hlad na pořádné jídlo, takže jsme neochutnali nic v místních restauracích, což je velká škoda. Pomaličku byl čas jít zpět směrem k metru. Šli jsme podobnou cestou jako jsme přijeli, až jsme čistě náhodou narazili na náš první chrám Wat Traimit
Wat Traimit – zlatý Buddha
Wow, náš první chrám a ještě objevený čistě náhodou. Kupujeme lístky, nejsem si nyní jistý cenou, ale myslím že 300 BTH/osoba. Pokud nemáte správné oblečení jako jsou dlouhé kalhoty a triko s rukávy (stačí krátký), můžete si zapůjčit šátky. Půjčovné stojí jen 20 BTH a záloha 100 BTH. To se nechá. Přesně tak to udělala Kája. Půjčila si rovnou dva, zakuklila se a bylo vše v pořádku.
Wat Traimit – tak se tento chrám jmenuje se vyznačuje tím, že je celý postavený z mramoru . Opravdu kam sáhnete, je to samý mramor. Neumím si představit, kolik taková stavba musela stát peněz. Veřeje byly zdobeny zlatem a proti nenechavým, nejen českým ručkám, byly chráněny plastem – lidé z toho prý zlato olupovali. Uvnitř chrámu byl hlídač, který hlídal, zda někdo nenatáčí, to je totiž v chrámu zakázáno. Ale fotit můžete, takže pár fotek níže. Jinak chrám jsme si užili, ale bylo tam hodně turistů a proti jiným chrámům tam nebyla taková pohodová atmosféra. Proč nevím.
Fakt jsme si to užili
Neměli jsme na tento den plánováno mnoho a to bylo naše štěstí. Vše jsme si krásně užili a tím, že toho nebylo tak moc nemuseli jsme pořád někde spěchat. Večer pak zase drink v baru kousek od hotelu, večerní street foot samozřejmě nesměl chybět. Někde tady výše v článku je video z tohoto druhého dne. Na další den jsme měli naplánovány největší pecky a to chrámy Wat Pho, Wat Arun, královský palác a další. To z toho jsme nakonec stihli si přečtete příště 🙂 snad dřív, než vše zapomenu 🙂
POST YOUR COMMENTS