Anthony Ryan – Černá píseň – uzavření příběhu Vélina Al Sorny

| Lis 17, 2021

Pro fanoušky Anthonyho Ryana a zvlášť pro ty, kdo četli trilogii Stín Krkavce je pokračování v podobě knih Volání vlka a Černá píseň naprostou samozřejmostí, nebo by tedy aspoň být mělo, protože jde o skvělé pokračování a zakončení. Ostatně Volání vlka jsem velice schválil v mé čtenářské recenzi. A protože jsem dočetl včera poslední díl Černá píseň musím vám z ni přinést bezprostřední dojmy.

Všechno jednou končí

Na světě asi není nic, co by nemělo svůj začátek a konec a nejinak je tomu u příběhů. Každý příběh někde začíná a někde – dřív, nebo později končí. V tomto případě jsem moc smutný, že už je konec, na druhou stranu skončit v nejlepším je přesně to, co umí jen ti nejlepší. A ono by asi nucené pokračování příběhu nepřineslo nic moc dobrého. Vždyť vzpomeňme na ságu Meč pravdy od Terryho Goodkinda o Richardovi a Kahlan – byl to nekonečný příběh a mnoho čtenářů už křičelo: Dost! Stačí tohoto příběhu a je fakt, že to bylo stále dokola a i já velký faoušek této ságy jsem po další a další přečtené knize toužil po konečné.

A to by byla velká škoda, pokud by se se něco takového stalo s Vélinem Al Sornou. Nyní pozor, následující řádky obsahují malý spojler z úplného konce knihy.(případně přeskočte až na další odstavec) Hrozně moc bych si přál vědět, co bylo dál, kam se Vélin vydal ve svém hledání Pletače, aby mu odstranil Černou píseň, zda jej našel a zda se opravdu povedlo Vélina osvobodit od temné písně. To se však už nedozvíme, a tak můžeme jen věřit, že vše dopadlo dobře, tak jako ve správné pohádce se šťastným koncem, byť tohle pohádka nebyla.

Černá píseň zpívá brutálně

Kniha pokračuje tam, kde poslední skončila a přímo na ni navazuje. Nebudu zde popisovat nic z děje, abych nikoho ani špetkou nepřipravil o zážitek z knihy. Když bych měl ale shrnout děj do několika slov musím říct, že byl zábavný, trošku napínavý, byť ne nečekaný a hlavně tak, jako už u knih Anthonyho Ryana je zvykem děj ubíhá, pádí kupředu a celkově je tak kniha velmi dynamická. A to na tom mám rád. Dalším pozitivem jsou dobře napsané charaktery postav a také to, že mnoho z nich už známe z předchozí trilogie, takže o to lépe se kniha čte.

Je vidět, že si autor svůj svět oblíbil a obohacení světa o kupecká království a stepi nebyl krok vedle, ale trefa do černého. Je pravda, že nejsem příliš fanouškem námořnictví a lodí obecně (ne že bych se na lodi bál, nebo mi bylo zle, ale prostě mě moc lodě neberou) a Anthony Ryan využil své záliby v lodích, aby část příběhu postavil stejně jako u knih ze série Draconis Memoria, kterou obecně považuji za slabší na lodních bitvách, ale v konečném důsledku mi to nijak nevadilo, protože většina příběhu se odehrávala na souši.

Možná, a to nevím, zda je výtka, spíše mé osobní cítění byl příběh zbytečně moc brutální. Asi záleží na úhlu pohledu, nikdy jsem ve válce nebojoval (doufám, že ani v žádné nebudu) a věřím, že války brutální jsou a není zde tedy nic nereálného, nebo zbytečně zveličeného a možná je dobře, že veškeré hrůzy a strašné výjevy, které válka tvoří jsou zde popsány jasnými barvami bez přikrašlování a bez pokusů mírnit dopady na čtenáře. Mě to nedělalo zle, ani jsem se nad tím nijak nepozastavil, spíše si jen říkám, že se mohl autor té největší brutalitě možná malinko vyhnout, ale zase by možná kniha pak nepůsobila tak silným surovým dojmem.

Již v recenzi Volání vlka jsem psal, že se těším na pokračování a že pro mě přestane na několik dní reálný svět existovat. A fakt je ten, že po zakoupení Černé písně v den vydání a následující dny jsem byl v posteli nevídaně brzy s lampičkou a knihou a netrpělivě očekával další dění. to se mi opravdu nestává až tak moc často, ale u Černé písně jsem to tak nějak tušil.

Na co dál se můžeme těšit?

Příběh Al Sorny je u konce, zamáčknout slzu a dívat se směle do budoucnosti s očekáváním nových knih Anthonyho Ryana. Jsem moc zvědavý, jaké další knihy od tohoto za mě skvělého autora ve zdejších luzích a hájích vyjdou, ale především, zda ještě nějaká kniha překoná Stín Krkavce, potažmo Čepel Krkavce. Osobně si myslím, že ne, ač si přeji naprostý opak.

Závěr

Asi není nutný, pochopili jste z předchozích řádků, že se mi kniha moc líbila. A tím bych ji samozřejmě všem doporučil a tak dále. Pro ty z vás, kteří nemají rádi fantazy asi mé nadšení sdílet nebudou, ale zase nepředpokládám, že by si v tom případě někdo četl recenzi na knihu fantazy žánru.

Pak zde mohou být ještě tací, kteří mají fantazy rádi, ale styl psaní Anthonyho Ryana jim nesedí. I to se stát může a nedá se s tím nic dělat. Sám si pamatuji, jak jsem po cca 250 stranách odložil knihu Oko světa od Roberta Jordana, protože mi přišla tak nezáživná (až na některé pasáže) a tak složitá (většina věcí vůbec nebyla z počátku vysvětlených takže nevíte, kdo, co, proč). A to jsem se tak hrozně moc těšil na to, že budu mít zase jednou mnoho perfektních knih ke čtení a vůbec nepohybuji o tom, že jsou to skvělé knihy, jen mi prostě nesedla. A stejně tak věřím, že nemusí někomu sednout knihy Anthonyho Ryana. Stejně jako u jídla rozumím tomu že je tisíc lidí, tisíc chutí.