Černobylský deník Cestování Seriály Výlety

Černobylský deník – díl šestý

Datel

 |  Říj 28, 2016

Našim výšlapem na střechu paneláku končil první den v Černobylu. Po cestě zpět jsme museli povinně vystoupit na kontrolních stanovištích a projít detektorem radiace. Naštěstí nikdo z nás radioaktivní nebyl. V hotelo – ubytovně nás čekala večeře, kterou moc raději popisovat nebudu. Datel Honza byl spokojený, ale jemu chutná vše, takže v pořádku J Pořád jsem ale neměl dárek pro ženu. Ono se těžko něco nakupuje v místě, kde je jeden malý krámeček, kde hlavním artiklem je vodka a něco málo drogerie. Večer si dáváme s Honzou pivo na baru a pijeme ho venku, kde je ještě příjemně teplo. Pivo je hnusné, Honzovi ale chutná J.

Radar Duga

Za Černobylem stojí velká anténa s úctyhodnými parametry. Její výška je 150 metrů a délka plných 750 metrů. Tato anténa byla utajovaným experimentem Ruska. Nikdy se ji nepodařilo zprovoznit do ostrého provozu. Anténa měla zachycovat komunikaci a nejsem si jistý, zda jen v Evropě nebo i mimo ni. Příkon antény byl gigantických 25Mw/hod a pro její napájení byl vyčleněn jeden blok elektrárny. Samozřejmě spotřeba byla tak 1/3 výkonu jednoho bloku, ale i tak to bylo dost.

Délka antény je plných 750 metrů, její výška 150 metrů. Ale cca 100 metrů je o něco nižších. Nahoře jsou plošiny odkud hlídkovali vojáci.

Takto vypadala serverovna, kde byly umístěny všechny počítače vyhodnocující signály z radaru Duga, který ale nikdy vlastně nefungoval. Místnost se táhne vpravo mimi záběr fotografie a byla dost velká.

Ovšem kromě antény samotné je zajímavý i příběh. Duga leží ukrytá docela hluboko v lese. U hlavní cesty, kde je odbočka do lesa je zastávka autobusu s medvídkem, protože na onom místě, kde se Duga nachází měl být dětský tábor. Tolik aspoň krycí historka. A když se někdo zeptal, co je to za velkou anténu? Přeci televizní J Místní jí říkali Datel, protože když se omylem naladili na její frekvence slyšeli ťukání jako od datla. A protože náš web se jmenuje Datlujeme.cz, stane se Duga našim symbolem a již brzy ji vložíme do loga J Dobře to nebylo zrovna vtipné, jdeme dál…

Anténu jsem zrovna teď viděl „hrát“ ve filmech Divergence a jeho pokračování „Rezistence“, kde ji filmaři použili jako kulisu za velkou zdí. Hned jsem ji poznal, tuhle stavbu si nemůžete splést, i když prý se v Rusku nachází snad ještě jedna taková, tak těžko říct o kterou šlo.

Malé městečko kolem antény

Anténa samotná je gigantická, myslím, že nám říkali, kolik tisíců tun železa na ní bylo spotřebováno, údaj si však nepamatuji. Nechtěl bych pod tímto monstrem stát, když bylo pod proudem, musel to být děsný pocit.

Zajímavé ale také je, že anténu obsluhovalo několik desítek lidí. O tom svědčí i malé městečko, které je kolem antény vybudováno s tím, že v nejbližší blízkosti leží hlavní budova – řídící centrum. Ta byla na svou dobu vybavena poměrně výkonnými počítači. Když došlo k havárii, byla evakuována první technika, následně až lidé. Technika byla převezena někam do Moskvy. My si opět procházíme polorozpadlé budovy. Jedna z nich je školící středisko, kde se konala vymývárna mozků. Byla zde ruská propaganda s nástěnkami obrázků, jak vypadá americký snajpr a podobně.

Přestalo mě bavit fotit velké plochy a raději jsem se zaměřil na detaily, kde byla zajímavá hra světla a stínu doplněná o rez na železném zábradlí

Světlo, zábradlí a pomalované schody jsou myslím dobrým námětem. I když takovou fotku můžete pořídit v jakémkoliv starém domě.

Opět tělocvična z městečka kolem radaru Duga. Byla ve stejném stavu jako všechno ostatní.

Duga by se měla snad již příští rok začít rozebírat. Ptal jsem se, co se s kontaminovaným železem bude dít a kupodivu prý kontaminováno není. To mě docela překvapilo. I tak ale nevím, co s ním udělají, zda se dá roztavit a recyklovat, nevím v tomhle se nevyznám, jen jsem rád, že se mi povedlo si Dugu vyfotit předtím, než dojde k její likvadaci. Napadlo mě, že stačilo pozvat několik hnědočechů od nás, ti by dokázali anténu rozebrat v rekordním čase J

Jaderná elektrárna zblízka

Jedeme se podívat znova k jaderné elektrárně, tentokrát však více zblízka. Vystupujeme před elektrárnou. Fotit je dovoleno jen jedním směrem. Zákaz porušuji a fotím vše, na web ale fotky dávat nebudu, čistě pro jistotu.  Fotíme se před elektrárnou, prohlížíme si nový sarkofág, který by se měl již brzy začít nasouvat po kolejích na čtvrtý blok. Operace bude trvat přibližně 4 dny a má běžet online přenos, tak jsem zvědav.

Takto blízko jsme byli jaderné elektrárně, konkrétně čtvrtému bloku. Všude se pilně pracovalo. I teď se však dělníci střídají po několika hodinách práce skrz radiaci.

Ivan Ivanovič

Naše další zastávka je návštěva domorodce pana Ivana Ivanoviče (opravdu se tak jmenuje, není to vymyšlené), který bydlí ve vesnici kousek od Běloruské hranice. Ivan Ivanovič se podílel na záchranných akcích spojených s havárií a právě on nám vykládal o tom, kolik věcí z bytů v Pripjati vyvezli vojáci a policie a pak to prodali. Vše samozřejmě silně kontaminováno.

Po havárii byl na Ukrajině vydán příkaz, že všechen dobytek musí být poražen. Maso z poraženého dobytka však kupovalo Bělorusko, které míchalo maso 95% nekontaminovaného a 5% kontaminovaného masa. Pan Ivan si pěstuje všechno sám na svých pozemcích za domem. Že je tam kontaminovaná půda mu nevadí, je mu kolem 90 let a zdraví, jak se zdá mu slouží. Říkal nám, že důležité je dát si každé ráno panáka Samohonky a pak to jde samo. Jeden člen naši výpravy vzal panu Ivanovi pleskačku Starého Myslivce jako dárek z Česka. Myslím, že to bylo moc hezké gesto J Pana Ivana jsem nefotil, přišlo mi to opravdu trapné, fotit jej jako nějaký exemplář z muzea – Hmm asi bych nemohl dělat fotografa pro některé denní plátky…

Poté ještě prohlídka havarovaného vlaku v blízkosti nádraží Yanov a vracíme se na oběd do hotelo ubytovny. Ten komentovat nebudu, Datel Honza promine. Po obědě jsem skočil do automatu koupit ženě triko s logem radiace a Černobylu. Bylo to to jediné, co se dalo koupit a hodně drahé, ale jistě chápete, že s prázdnou jsem přijet nemohl. A abych kupoval v Kyjevě Matriošku nebo šátek v barvách Ukrajiny to jsem opravdu nechtěl.

Zrezivělý vrak vlaku, který vykolejil při cestě do elektrárny, kde vezl nějaký materiál – ikdyž podle typu to vypadá na osobák…

Kde máme Botel?

Než bude konec příběhu ještě taková perlička. Ubytování poslední noci jsme měli zajištěno opět ve stejném botelu jako dvě noci předtím. Dorazili jsme na místo, kde měl být náš Botel, ale ouvej, Botel nikde. Molo zelo prázdnotou a mě celá věc přišla hrozně komická, až jsem se musel začít smát. Jeden náš kamarád (Lukáši řeč je o tobě) by řekl: Ku.va, ku.va, ku.va a smál by se také, bohužel s námi nebyl. Zavolal jsem tedy do Botelu, kde jako do prdele jsou? Jo prý sorry za dvě hodiny se vrátíme. Hmm tak to je fakt hustý. No nic, šli jsme naproti ho restaurace na pití a Honza na příliš malou pizzu – ještě teď lituje že si nedal tu větší J Loď se opravdu za dvě hodiny vrátila, no ještě že tak. Ubytovali nás do stejného pokoje a druhý den ráno už taxíkem hurá na letiště.

Cesta zpět proběhla Airbusem, číslo si nepamatuji, ale byl novější a prostornější než Boing, kterým jsme letěli na Ukrajinu. Tím celé vyprávění končí, doufám, že jste se nenudili a že se vám líbí i fotky. Zase někdy u dalšího seriálu na počtenou.