Jak jsem NEjel Zlínskou 50tku
V tomto článku se chci „pochlubit“, jak jsem hrdinně odstoupil před začátkem závodu 🙂 Jde o závod horských kol, který se jezdí ve Zlíně a jmenuje se Zlínská 50. Závod jsme měli jet s Honzou, který jej jel a o dojmy ze závodu se podělí, až se mu bude chtít napsat článek.
Registrujeme se na závod
Závod jsem objevil pár dní před jeho startem, takže jsem hned psal Lukášovi a Honzovi zda by jeli, že bych se tedy utrhl a přijel bych ze středních rovinatých Čech (aspoň u nás roviny jsou) a zajel si s nimi závod. Lukáš i před dlouhé přemlouvání odmítal s tím, že se na nás rád podívá (nakonec i z toho sešlo) takže jsme se s Honzou registrovali jen dva. Bylo to pár dní před závodem, takže na dlouhé rozmýšlení nebyl čas. Volili jsme kratší pouze 15 km variantu závodu, na tu delší si nikdo z nás netroufal.
Mapu závodu si můžete prohlédnout na oficiálních stránkách závodu.
Mě osobně se hlavně líbila trasa závodu, která vede do lesů za zimním stadionem až do Malenovic a pak zpět přes „Maják“ a dolů zase ke sportovní hale. Je zde moc hezké příroda, krásné lesy a říkal jsem si, že můj cíl bude dojet do cíle, bez ohledu na umístění, protože přeci jen nemám horské kolo a ani fyzicky nejsem za závod připravený. Těch 200 km ujetých za září nepočítám, to byly rovinky.
Honza trénuje na konci září
Honza si s Lukášem a ještě jedním kamarádem dali trasu závodu cvičně 14 dní před jeho konáním. Pochvalovali si, jak je trasa super, ale současně hodnotili převýšení jako dost náročné. Byl jsem rád, že se klukům trasa líbila a už jsem se moc těšil.
Den před závodem trénujeme
Závod se jel v neděli 4.10. 2020 a já jsem přijel vlakem do Otrokovic v sobotu kolem půl 3 odpoledne. Po cyklotrase jsem jel do Zlína a ani ne v půlce jsem potkal Honzu, který mi jel naproti. Půjčil jsem si jeho celoodpružené kolo a musím říct, že i na asfaltu to byla paráda. Já mám gravela, což je kolo zcela jiné kategorie a mám ho jen měsíc, takže se na něm vlastně teprve učím.
Měl jsem sice na zádech docela těžký batoh se vším oblečením včetně láhve vína pro rodiče, ale jet nejprve k nim, sundat batoh a teprve poté jet trénovat by časově nešlo. Honza jezdí na kole už od března a má v nohách najeto hodně, což se o mě říct nedá a to bylo poznat hned, když jsme od polikliniky vyjeli kopec ke sportovní hale. Já jsem byl v tu chvíli už na pokraji svých sil a funěl jsem jako parní lokomotiva, kdežto Honza udělal jen zastávku ze solidarity.
Zastavuju, funím a nedávám to
První dva kilometry jsou jen do kopce a to jsem prostě nedal. Den před tím byla ve Zlíně vichřice (v den našeho tréninku také ještě dost foukalo) a vydatně pršelo a terén nebyl moc dobrý. Po pár ujetých metrech už jsem vedl kolo vedle sebe a hledal vzduch. Tak to bylo celé dva kilometry, kdy jsem střídavě jel jako šnek, vedl kolo vedle sebe, nebo jen stál a odfukoval jsem. Opustili jsme terén šotoliny a vydali se do lesa, kde místy byly dost velké bahnité pole, kterým jsem se snažil vyhnout. Gravel nemá moc místa v přední vidlici mezi pláštěm a vidlicí a ani nahoře nad pláštěm, kde horáky mají místa habaděj to není slavné. Palec tou mezerou prostrčím tak tak, což znamená, že při projetí větších úseků bahna se do mezery nabere bahno a kolo se točí méně ochotně. Po stranách je to ale ještě horší. Mezera je tak malá, že neprojde ani malíček. Naštěstí se nabrané bahno brzy ztratilo.
Pak ale přišly úseky s kořeny, které mi také dělaly problémy a jel jsem je hodně pomalu. Naštěstí se pak terén zlepšil a pak se jelo i z kopce.
Dlouhý asfaltový stoupák
O mé špatné kondici svědčil i stoupák, který byl po relativně hezkém asfaltu, který jsem ale šel skoro celý pěšky, protože se to prostě nedalo. Já bláhový, jak jsem si mohl myslet, že zde budu mít výhodu částečně silničního kola, když to vlastně vůbec nezvládnu. Každá noha jako by vážila tisíc kilo, vzduchu bylo máklo, připadal jsem si jako bych byl v 7 tisících metrech nad mořem. Honza zatím trpělivě čekal a nudil se. Bylo mi jasné, že druhý den na mě čekat nebude, proč by to také dělal při závodu. Pro něj tohle bylo naprosto odpočinkové tempo, kterým jel, taková kochací jízda. Pro mě, člověka, který má kolo měsíc (předtím jsem 8 let nejezdil) to bylo peklo v přímém přenosu. Popruhy batohu se mi zařezávaly do ramen, nohy neposlouchaly a hlava se vznášela někde v oblacích z důvodu absence kyslíku.
K „Majáku opět do kopce“
Chvilky po rovince, nebo sjezdy byly dost krátké nato, aby člověk načerpal nějakou sílu a pak to většinou vedlo zase do kopce. Poslední úsek, který vedl k vysílači na Tlusté hoře – místě zvaný „Maják“ jsem celý šel pěšky. Prakticky nemělo žádný smysl si sedat na kolo. Terén nebyl hezký a já jsem neměl v sobě žádnou sílu, abych něco takového ušlapal. Honza si jel svým tempem a nahoře opět trpělivě čekal. Konečně jsme na nejvyšším bodě, který má myslím okolo 450 metrů, nebo tak nějak. Nyní nás čekal nádherný sjezd až dolů – ale nebylo tomu ve skutečnosti tak. kousek se opravdu jelo dobře, pak ale trasa zahnula opět do lesa, kde bylo dost blátivo, což se mi fakt nelíbilo a pak nás čekal brutální sjezd na který gravel není uzpůsoben. abych mohl brzdit opravdu silně musel jsem se hodně naklonit, což ale při sjezdu není dobré. Terén byl dost kamenitý. Ruce z brždění mě tak bolely, že jsem musel zastavovat i z kopce, abych si odpočinul.
Pak přišel poslední úsek, který už mi připomínal enduro styl a byl fakt drsný. Na gravelu jsem poskakoval jak nadmutá koza, brzdil jsem i očima, ale nakonec jsem to bez pádu sjel až dolů.
Jaký byl konečný tréninkový čas nevím, odhaduji že asi tři hodiny, bylo to strašný. Zajeli jsme s Honzou na myčku, musel jsem umýt kolo, protože bahno bylo všude a rozloučili jsme se s tím, že druhý den se uvidíme před startem. Já jsem vlekl kolo do kopce v ulici „Pod stráněmi“ a myslel jsem, že se nahoru snad nedostanu. Po cestě jsem několikrát musel zastavit a odpočívat. Bylo to hrozný.
V 8 večer začalo pršet
Už terén, kterým jsme jeli nebyl pro mé kolo a mé dovednosti ideální. Po 20 hodině večer ale začalo pršet a já začal mít první obavy, zda vůbec druhý den pojedu. Bohužel pršelo celou noc až do rána a já jsem si neuměl představit jak ten terén, zvlášť po projetí tolika kol bude vypadat, až jim pojedu já. Ráno jsem se proto rozhodl, že závod vzdám. Honza to naštěstí nesl dobře a chápal, že s tím kolem co mám bych sebou asi někde pleskl do bahna dříve než později.
Nakonec jsem v době startu závodu ve 12:00 už stál na vlakovém nástupišti a čekal na vlak do Kolína.
Možná jsem srab, ale vyhodnotil jsem, že nemám dost sil na takový závod v takovém terénu a že by to nemuselo dopadnout dobře a nechtěl jsem riskovat své zdraví a také to, že bych byl jediný, koho naloží do auta a dovezou do cíle autem. Je možné, že příští rok se přihlásím znova a třeba už budu mít více najeto a budu jistější na gravelu i v náročnějším terénu ale teď jsem to prostě zbaběle vzdal. A ještě se tím chlubím a píšu o tom článek, ale i takový je prostě život…
A co Honza?
Jel a byl nadšený, podle pořadí skončil na krásném 61. místě ze 73. účastníků a myslím, že příští rok bude chtít jet znova. Ostatně je možné, že na Datlujeme.cz brzy Honza napíše své pocity ze závodu včetně fotek. snad příští rok budeme stát na startu společně.
1 Comment
Pingback
http://datlujeme.cz/jak-jsem-zacal-hubnout-dil-4/