Kultura

Modern Talking – zůstanou legendou navždy

Datel

 |  Bře 25, 2018

O Modern Talking jsem chtěl napsat již delší dobu. Ale pořád jsem si nebyl jistý, jak článek uchopit a prakticky jsi nejsem jistý dosud. Jsem jejich velý fanoušek již od pěti let, ale nerad bych, aby článek vyšel jednostranně a příliš fanouškovsky, současně však chci dát najevo, co cítím, když poslouchám především jejich starší desky. O čem asi nebudu psát jsou jejich úspěchy, to každý ví a není třeba připomínat nejslavnější hity, stejně tak nechci psát o důvodech rozchodu prvního ani druhého. Ač mám na to svůj názor, nyní je to už opravdu jedno. Tak jo, snad jsem připraven, je to asi dost osobní, ale pojďme na to.

Fanoušek Modern Talking od 5 – ti let

Cítím se dost nesvůj asi jako před nějakou zkouškou, když mám psát tenhle článek, protože víc než jakýkoliv jiný je dost osobní. Oblast hudby, kterou mám rád a poslouchám pro mě vždy byla dost specifická a proto jsem se nerad svěřoval s tím, že poslouchám tu a tu hudbu.

Můj otec měl vždy doma slušnou sbírku gramofonových desek, mezi které patřila i první 4 alba Modern Talking, které občas poslouchal a já ve svých 5 letech si tuto hudbu velmi oblíbil. Naučil jsem se pouštět si desky sám a nutno říci, že jsem u gramofonu trávil každou volnou chvíli, kdy rodiče nebyli doma. Nejvíc jsem si oblíbil desku Let’s talk about love , kde je nevíce dle mého názoru sladkobolných písní, které mám nejraději. Také jsem miloval desku In the middle of Nowwhere, ale v těsném závěsu následovala ready for Romace, protože zde je mnoho krásných písní a na první desce The 1st album je jich také mnoho.

Takže fanouškem Modern Talking jsem od svých 5 let a jsem jim stále. Samozřejmě v průběhu času, kdy jsem byl v pubertě byly doby, kdy jsem nedal na Dietera s Thomasem dopustit a pral bych se klidně s někým, kdo by o nich mluvil ošklivě. Byla doba, kdy jsem nesnášel Thomase za to, jak se choval a že to nejspíše vedlo k rozpadu (teď už to vnímám jinak) a zkrátka sbíral jsem všechny střípky, útržky, prostě vše co jsem o Modern Talking našel. Nebyla to jen hudba, byl to můj celý život a svět.

Když jste smutní

Hudba Dietera Bohlena je možná jednotvárná a omílá se dokola jako vlny oceánu omývají pobřeží, ale v té hudbě je tolik citů, které ve vás probouzejí vzpomínky, pocity a všechno spojené s nějakými citovými prožitky. Modern Talking jsem poslouchal, když mi někdo citově ublížil, kdy mě nechala holka, když jsem se cítil smutně, zkrátka vždy, když jsem potřeboval svou bolest s někým sdílet. Onou vlnou do které jsem se položil byly právě tyto písně. Znalci Modern Talking, kteří to mají podobně vědí, co mám na mysli. Vždyť jen například s písni You’re my heart, You’re my soul je tolik citových prvků. Jsou to jednotlivé tóny, které se objeví, mezi zpěvem Thomase.   Ty na pozadí, většinou kytara, která vyloudí zvuk s klesající nebo stoupající intonací.

Samotná Thomas, ať je jakkoliv zženštilý, což opravdu je a ne trochu (na posledním jeho koncertě v Praze to bylo celkem jasně znát – fanoušci prominou) má sametový hlas a ten dodává hudbě Dietera něco nadpozemského. Nepřeháním. Nejsem do Modern Talking fanatik a nepatřím mezi ty vřeštící, pištící fanynky (stejně už asi žádné nejsou), ale prostě ten hlas je tak jasně čistý a perfektně se k té hudbě hodí. Když se přidají vysoké vokály v refrénech je to něco tak nádherného, tak smutného, ale současně sladkého. Nedělám si iluze, že tyto vysoké vokály vymyslel Dieter. Podle mě je opsal od Bee Gees, ale to je fuk. Důležité je, jak to zní jako výsledek.

Vracím se do dětství

Modern Talking poslouchám pořád. I když už ne tak často jako dřív, ale někdy se stane, že mi je smutno a v tu chvíli zamíří do uší album Let’s talk about love a nejvíce milované písničky With A Little Love,  Just Like An Angel, Why Did You Do It Just Tonight, Don’t Give Up. Toto album z roku 1985 se pro mě stalo tím nejlepším. Mladší fanoušci budou mít jiný názor a spíše budou preferovat tvorbu po roce 1998, kdy se Modern Talking vrátili do hudebního světa – i když ne moc na dlouho, ale o tom asi také budu mít pár slov. Ovšem zmíněné písně mi dovolí vrátit se o několik let let v čase, zavzpomínat na staré časy, otevřít si všechny staré bolístky, posmutnit si podle libosti a dosyta.

Ploužáky od Modern Talking – co dodat?

Od první do šesté desky si jel Dieter nějaký svůj skoro stejný styl a pravda pátá a šestá deska už měly nový zvuk, ale pořád to bylo dost jednotvárné a ploužáky nebyly až tak dojemné. Poté co se však Dieter začal věnovat Blue Systemu začal na písních pracovat více různorodě a když se pak vrátili Modern Talking na scénu začala záplava srdceryvných písní nanovo, ale tentokrát to byly především pomalé písně, kde hlavní roli hrál klavír nebo kytara a opět skvělé texty, které se sice také opakují jako kolovrátek, ale co?

Nejdůležitější je, že jsou to nádherné songy u kterých si můžete pobrečet tak jako nikdy. Mám na mysli písně jako Don’t make me blue, You’re not Lisa,  It’s Your Smile (pozn autora: and makes my heart beats fast), Just Close Your Eyes (pozn autora and stay with me, there is a place where i wanna be with you – pardon, jsem se do toho nějak zabral), Girl Out Of My Dreams, All I Have, For A Life Time (pozn autora So if you love me, for a life time, I’ll give you all my heart…),  I’ll Never Fall In Love Again, If I…(pozn. autora never see your smile again).

Tohle všechno jsou songy, které prostě nemají obdoby. Aspoň pro fanoušky Modern Talking s citlivým srdcem. Tyto písně vás prostě za to srdce drapnou a nepustí až do konce a pak vám ještě dlouho budou ležet v hlavě. Opět pokud s nimi má člověk něco spojeného je zážitek o to silnější. Opět opakuji, že nejsem fanatik, ale jsem citlivý člověk a jako takový prostě podléhám svým citům a tyto písně jsou tou cestou, vedou mě a umožňují se všemu poddat, jak člověk potřebuje. Už teď při psaní mi málem tečou slzy, protože si k názvům písní vybavuji texty refrénů, což jste si asi všimli a prostě ty texty jsou tak nádherné, smutné, ale překrásné, procítěné. No pojďme raději dál na jinou kapitolu.

Milovaní i nenávidění

Jsou lidé, kteří by se skoro raději oběsili, než by se Modern Talking měli vrátit zpět, jsou lidé, kteří by prodali svou duši, aby se tak stalo a pak jsou ti, kterým je to úplně jedno. Chápu všechny skupiny těchto lidí. Někdo si může stěžovat na opakující se texty nebo hudba, která se téměř nemění, jinému se nebude líbit Thomas, který pořád působí jako silný metrosexuál, jiný bude nenávidět ty vysoké vokály….

V dnešní době to beru tak, že když se mi něco nelíbí, tak to prostě neposlouchám, ale že bych na to nadával? Proč? Když vím, že zkrátka nejsem příznivec punku, tak prostě nebudu na punk nadávat jen proto že se mi nelíbí. Má přeci své fanoušky a obdivovatele, ječící a pištící fanynky stejně jako jiné hudební žánry. Člověk žije jen jednou, proto by se měl věnovat tomu, co se mu líbí a ne ztrácet čas tím, co se mu nelíbí, no ne?

Proto jsem věnoval tento dlouhý článek Modern Talking, protože i po těch letech, co už nehrají jsou pro mě nejlepší kapelou na světě a chápu všechny ty pro které ne.

Nechtěl jsem zmiňovat nic ze známých faktů, nic z toho co si můžete přečíst na wikipedii, protože to nesouvisí s tímto článkem, který je hodně osobní.  Jen připomenu že singl You’re my heart, You’re my soul byl v hitparádách asi 40 týdnů, což není málo a ty miliony prodaných desek – pravda v té době se prodávaly desky mnohem více než dnes.

Lituji druhého rozchodu Modern Talking?

Všechno začíná i jednou končí, jak lidský život, tak události, jen smrt je asi věčná a to kdo ví že…Ano, poslední rozchod jsem dost obrečel a myslím, že jsem nebyl sám a o to mě to více mrzí, že jsem nejel na poslední koncert v Berlíně, ale myslím, že skončili v pravou chvíli, protože dál by ta cesta vedla asi z kopce. Domnívám se, oba jak Dieter, tak Thomas už byly sami ze sebe hodně unaveni – vždyť jsou každý úplně jiný a Dieter, který dle mého názoru lační po penězích věděl, že po stránce výdělku to už nebude ono. Thomas si jede svou sólovou dráhu myslím velmi dobře, i když na koncertech stále lidé chtějí slyšet písně Modern Talking více než ty jeho, při nichž se skoro nikdo nehýbá…ale o Thomasovi zase příště, to je na další článek.

Každopádně Modern Talking zůstanou legendou, možná všeobecně světově známou, byť postupně upadající. Docela by mě zajímalo, kdo za 100 let bude tyto písně poslouchat a zda pojem Modern Talking bude ještě vůbec znám. Škoda že už se toho nedožiju.

A opravdu si nemyslím, že má smysl psát o tom, jaké hity měli v kterém roce, kde se seznámili, kde rozešli, že měl Thomas za manželku Noru a podobně. ‚Na to všechno postačí odkaz do Wikipedie. A že jsem zde nevěnoval prostor největším hitům? No je to proto, že tyto hity jsou všeobecné známé a jsou dost profláknuté – ne že bych je neměl rád, ale myslím, že je mnoho jiných písní o kterých se nemluví. Takže That’s too much blue…